1Jednoho dne, když učil lid v chrámě a zvěstoval evangelium, přistoupili k němu velekněží a zákoníci se staršími
2a řekli: „Pověz nám, jakou mocí to činíš a kdo je ten, který ti tu moc dal.“
3Odpověděl jim: „I já vám položím otázku. Řekněte mi,
4odkud měl Jan pověření křtít. Z nebe či od lidí?“
5Oni o tom mezi sebou uvažovali: „Řekneme-li ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu neuvěřili?‘
6Řekneme-li ‚od lidí‘, všechen lid nás bude kamenovat, protože jsou přesvědčeni, že Jan byl prorok.“
7A tak odpověděli, že nevědí, odkud.
8Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“
9Pak začal vypravovat lidu toto podobenství: „Jeden člověk vysadil vinici, pronajal ji vinařům a odcestoval.
10V stanovený čas poslal k vinařům služebníka, aby mu odevzdali podíl z výnosu vinice. Ale vinaři ho zbili a poslali zpět s prázdnou.
11Poslal k nim ještě jiného služebníka; oni i toho zbili zneuctili a poslali zpět s prázdnou.
12Poslal ještě třetího; i toho zbili do krve a vyhnali.
13Tu řekl pán vinice: ‚Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna, na něho snad budou mít ohled.‘
14Když ho však vinaři spatřili, domlouvali se mezi sebou: ‚To je dědic. Zabijme ho, a dědictví bude naše.‘
15A vyvlekli ho ven z vinice a zabili. Co tedy s nimi udělá pán vinice?
16Přijde, zahubí ty vinaře a vinici dá jiným.“ Když to uslyšeli, řekli: „To přece ne!“
17On na ně pohleděl a řekl: „Co tedy znamená slovo Písma: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným?‘
18Každý, kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho padne, toho rozdrtí.“
19Zákoníci a velekněží ho chtěli v tu hodinu dostat do rukou, ale báli se lidu; poznali totiž, že to podobenství řekl proti nim.
20Nespustili ho však z očí. Poslali své lidi, kteří měli předstírat, že to myslí upřímně, aby jej přistihli při výroku, pro nějž by ho mohli vydat vladařově moci a soudu.
21Otázali se ho: „Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy.
22Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“
23Ježíš však prohlédl jejich záludnost a řekl jim:
24„Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“
25Řekl jim: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
26A tak se jim nepodařilo, aby ho před lidmi přistihli v řeči; podivili se jeho odpovědi a umlkli.
27Přišli k němu někteří ze saduceů - ti popírají vzkříšení - a otázali se ho:
28„Mistře, Mojžíš nám ustanovil: ‚Zemře-li nečí bratr ženatý, ale bezdětný, ať se s jeho manželkou ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘
29Bylo tedy sedm bratří. Oženil se první a zemřel bezdětný.
30Jeho manželku si vzal druhý,
31pak třetí a stejně všech sedm; nezanechali děti a zemřeli.
32Nakonec zemřela i ta žena.
33Komu z nich bude tato žena patřit při vzkříšení? Všech sedm ji přece mělo za manželku.“
34Ježíš jim řekl: „Lidé přítomného věku se žení a vdávají.
35Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají.
36Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení.
37A že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři. když nazývá Hospodina ‚Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým‘.
38On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“
39Někteří ze zákoníků na to řekli: „Mistře, dobře jsi odpověděl.“
40A už se neodvážili položit mu jinou otázku.
41Řekl jim: „Jak mohou nazývat Mesiáše synem Davidovým?
42Vždyť sám David praví v Knize žalmů: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici,
43dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.‘
44David tedy nazývá Mesiáše Pánem; jak potom může být jeho synem?“
45Když všechen lid poslouchal, řekl učedníkům:
46„Dejte si pozor na zákoníky, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, mají v oblibě pozdravy na ulicích, přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách.
47Vyjídají domy vdov a dlouho se na oko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“